17. listopad – jak vznikal a ovlivňoval Mezinárodní den studentstva naše dějiny

17. listopad, jak vznikal a ovlivňoval Mezinárodní den studentstva naše dějiny

Události podzimu 1939, jak došlo k vyhlášení mezinárodního dne studentstva

Ve dnech 14. – 16. 3. 1939 obsadilo Československo Německo. Hned o den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Začalo preventivní zatýkání odpůrců. Německo porušilo Mnichovskou dohodu ze 30. září 1938. Z pohledu mezinárodního a československého práva se jednalo o zamaskovanou formu nelegální anexe, přičemž legální vláda byla (později vytvořená a Spojenci uznaná) exilová vláda v Londýně, vedená prezidentem Edvardem Benešem. Z tehdejšího německého pohledu šlo o legální a mírové obsazení na základě společného prohlášení československé a německé vlády ze dne 15. března 1939, které pouze zohlednilo to, že Československo byl uměle vytvořený stát, ahistoricky vytrhující české země z životního prostoru německého národa, vnitřně neschopný existovat a představující ohnisko nestability, ohrožující evropský mír. Jak blízké dnešní době?…

Již při podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 začínají vznikat v Česku odbojové skupiny. Některé již dopředu předvídali obsazení naší země. Po březnu 1939 již domácí odboj proti nacistickému Německu vypuká naplno. Konají se protiokupační demonstrace, pod zástěrkou běžných oslav a svátků např. Tradiční národní a katolické poutě, oslavy 1. máje, Dne matek, výročí bitvy u Zborova, výročí Mnichova, úmrtí M.J. Husa, T.G.Masaryka, Slavnostní uložení ostatků K.H. Máchy po podpisu Mnichovské dohody, kdy by ostatky zůstaly v Německu (Sudetech). Demonstrace začínají sílit a jsou potlačovány silou. Lidé bojkotují oficiálních oslavy narozenin A. Hitlera (20.4. 1889) – místo toho zdobení pomníčků T.G.M. a čs. Legionářů.

Oslavy 28. 10. ke vzniku Československa přerostou do srážek s okupanty, během níž byl těžce zraněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Na potlačování demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí, se kromě sil pořádkové policie podílely i jednotky SS. Následovaly další střety na dalších místech v Praze, při nichž Němci stříleli nejen pro výstrahu, ale i do demonstrantů. Při jedné z těchto potyček byl postřelen právě Jan Opletal, který 11. listopadu svému zranění podlehl. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu na Albertově, odkud byla rakev s ostatky převezena na nádraží a odeslána na Moravu. Následné demonstrace, jež se změnila v protest proti okupaci, se zúčastnily tisíce lidí. Opět došlo ke střetům mezi demonstranty a pořádkovými silami.
Hned následujícího dne se v Berlíně konala porada za účasti Adolfa Hitlera, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení 9 vedoucích představitelů studentské organizace (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) a internace stovek studentů v koncentračních táborech. Ještě v noci ze 16. na 17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů v Praze, v Brně a v Příbrami. Studenti zatčení gestapem a jednotkami SS v Praze byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde došlo i k popravě 9 představitelů studentských organizací. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943. Z těchto studentů nepřežilo útrapy koncentračních táborů 35.

Ústřední svaz československého studentstva vyvíjel po roce 1939 v zahraničí za pomoci naší exilové vlády aktivní činnost, jejímž vyvrcholením byla právě londýnská schůze Mezinárodní studentské rady v roce 1941.

Ta prohlásila 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva.

 O 50 let později……

Ještě ráno 17. listopadu 1989 nebyl tento den ničím výjimečný. Pro normálního člověka normální listopadový pátek. Většinu obyvatelstva čekaly odpoledne nezbytné fronty, spojené s nákupem na víkend. Někteří plánovali odjezd na chatu či chalupu. Bude již třeba zazimovat.

Studentské koleje během týdne zaplavily letáky o chystaném průvodu k padesátému výročí od studentského průvodu za Jana Opletala, zabitého při protinacistických demonstracích 28. 10. 1939. Organizátorem bylo nezávislé studentské sdružení STUHA a pražská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). Aby mohla být akce oficiálně povolena, museli se organizátoři vzdát původně zamýšleného plánu na pochod do centra města.

K veřejným protikomunistickým akcím docházelo sice již od počátku roku 1989, všechny byly ale policií potlačeny. Řádně nahlášený pochod byl ale povolen. Během dopoledne konzultuje ministr vnitra Kincl s M. Štěpánem a M. Jakešem rozsah opatření. Je dohodnuto nezakročovat proti demonstrantům, ale přehradit cestu do středu města nebo na Hrad. Následovala porada Kincla, Lorence, Nezvala a Sedláka. Rozkazem č. 16/89 je vyhlášena Mimořádná bezpečnostní akce na celém území republiky. Cílem je zabezpečit klidnou demonstraci, zabránit příchodu demonstrantů na Václavské náměstí. Pak následovala další porada na správě SNB Praha za přítomnosti Bytčánka, velitele pohotovostního pluku VB a dalších důstojníků s cílem projednat realizaci opatření z rozkazu č. 27.

To se již začali scházet studenti na Albertově. V místě, kde se konal pohřeb Jana Opletala. Účast byla obrovská. V tu chvíli ještě nikdo netušil, co tento pochod odstartuje. Na organizaci měly značný podíl děti disidentů Marek Benda, Jiří Dienstbier, Jan Dus, kteří společně se Šimonem Pánkem měli rozhodný vliv v nasměrování průvodu do středu města po nábřeží. V průvodu stále šli kromě studentů i jejich pedagogové, představitelé inteligence a pamětníci historických událostí. Dav byl po celou dobu ukázněný a ojedinělé radikální chování některých jednotlivců, ostatní okamžitě mírnili. V 19:20 procházeli kolem Národního divadla a volali na herce, kteří jim z oken divadla, kde se hrála Dantova smrt, mávali: Svobodu umělcům – Svobodu kultuře – Ať žije pan Kemr. V 19:21 průvod zabočil na Národní třídu a zaplnil ji po celé její šířce a pokračoval k Václavskému náměstí. Mezitím k obchodnímu domu Máj dorazil Pohotovostní pluk VB a jeho příslušníci Národní třídu v 19:25 kvapně u budovy nakladatelství Albatros přehradili. Zhruba v 19:30 k nim dorazilo čelo průvodu a prostor na Národní třídě se postupně do 19:35 zaplnil přibližně deseti tisíci lidmi. Jejich konec se v tu chvíli nacházel u ulic Voršilská a Karolíny Světlé. V 19:36 přijel po Mostě 1. máje (dnes Most legií – pozn. aut.) školní pohotovostní oddíl SNB, zastavil před Národním divadlem a jeho příslušníci se zhruba v 19:40 postavili za záda účastníků průvodu a znemožňovali jim odejít. Mezitím další pořádkové jednotky uzavřely okolní ulice Karolíny Světlé, Voršilskou a Mikulandskou. Účastníci průvodu v té chvíli netušili, že jsou ze všech stran obklíčeni a uzavřeni. Policistům před sebou dávali najevo, že na ně nehodlají zaútočit, pokojně si sedli na zem, před sebe položili československou vlajku a zapalovali prskavky. Zhruba v 19:46 vytvořili před kordonem na zemi pás z hořících svíček a na příslušníky SNB volali: Vy nás máte chránit a Máme holé ruce. Dívky jim za plexisklové štíty dávaly květiny, které si sebou přinesly z Vyšehradu. Na transparentech v prvních řadách svítila dvě hesla: Ne násilí a Přestaňte bít studenty. Studenti zpívali hymnu a píseň Jednou budem dál a opakovaně zvedali ruce na důkaz, že v nich nemají nic, co by mohlo příslušníkům SNB ublížit. Značná část účastníků průvodu, hlavně ze zadních řad, mezitím využilo možnosti z tohoto prostoru odejít částečně volným průchodem směrem k Národnímu divadlu. Tím dav prořídl, čehož využil školní pohotovostní oddíl SNB, stojící jim v zádech, a začal pomalu postupovat směrem k Albatrosu a dav stlačovat. Zhruba ve 20:00 už oddíl stál u Mikulandské a ve 20:18 znemožnil odchody lidí směrem k Národnímu divadlu, přestože je policejní tlampač k tomu neustále vyzýval.

Zhruba ve 20:25 začali na demonstranty útočit příslušníci oddílu zvláštního určení, tzv. červené barety. Způsoboval tak v davu tlaky, při kterých lidé nemohli dýchat, a hrozilo ušlapání. Červené barety brutálním způsobem vytahovali jednotlivce z davu a zavírali je do připravených autobusů. Ve 20:30 byly u Mikulandské ulice vytvořeny v policejním kordonu uličky, kterými byli demonstranti pouštěni ven. Byli při tom biti obušky a následně perlustrováni. Ve 20:45 se do pohybu dal policejní kordon stojící u Albatrosu a tlačil demonstranty proti druhému kordonu u Mikulandské. Pendreky mlátili sedící i stojící, a bylo jim jedno, zda je to chlapec nebo dívka, starší nebo mladý člověk. Lidé na ně volali: Gestapo. V davu vznikl velký tlak a lidé skoro nemohli dýchat, někteří ve snaze uniknout nebezpečí si lehali pod zaparkovaná auta. Zavládl zmatek, mnozí na jednom konci davu netušili, co se děje na opačné straně. Ve 20:53 dorazily ke kordonu u Mikulandské dva obrněné transportéry s drátěnými radlicemi, které přehradily Národní třídu a nahradily příslušníky školního oddílu SNB. Motory řvaly a světlomety nepříjemně oslňovaly demonstranty. Pocit ohrožení u lidí v davu se zvyšoval, propukla panika a hysterie. Studenti zoufale volali, aby je příslušníci nechali odejít. Zbytečně. Kordon od Albatrosu stále postupoval kupředu, přibližoval se druhému kordonu a studenty mezi sebou stále více stlačoval. Z davu příslušníci SNB vynášeli bezvládná těla těch, kteří v důsledku fyzického a psychického vypětí omdleli. V podloubí Kaňkova domu byla vytvořena ulička, do které byli lidé pohotovostním plukem tlačeni. Bylo to jediné místo, kudy se mohli dostat z obklíčeného prostoru ven.

Při průchodu podloubím je příslušníci SNB mlátili pendreky a sprostě jim nadávali. Mnozí byli na konci podloubí zatčeni a odvezeni připravenými autobusy na místní oddělení Veřejné bezpečnosti. Někteří měli štěstí a podařilo se jim po proběhnutí podloubím se schovat v chodbách okolních domů a v bytech cizích lidí. Ve 21:10 byl prostor vylidněn. Na zemi zůstaly ztracené boty, části oděvů i rozbité brýle. U jazykové školy naproti Albatrosu leželo bezvládné tělo mladého člověka (později se ukázalo, že to byl důstojník Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák, alias nezávislý student Milan Růžička). Pro něj ve 21:10 přijela sanitka.
zraněno bylo na 600 lidí. V prvních třech dnech po zákroku bylo ošetřeno 95 občanů a do konce listopadu 162 zraněných, 35 lidí bylo hospitalizováno. Řada občanů ze strachu před postihem vyhledala ošetření v mimopražských nemocnicích. Poraněno bylo 43 nezletilých – nejmladšímu bylo 13 let – a 12 lidí ve věku 61-83 let. Nejvíce lidí bylo zraněno po úderech do hlavy a krku. Úderů na záda a břicho bylo tolik, že nebyly vůbec evidovány. Sedm lidí utrpělo těžkou újmu na zdraví – zhmoždění plic, zhmoždění mozku, poškození ledvin, zlomeniny obličejových kostí.

Vždyť bili naše děti !!!!

Večer se v zpravodajství Československé televize lidé dozvěděli, že na Národní třídě v Praze musela Veřejná Bezpečnost rozehnat další z demonstrací a obnovit zde pořádek.

V Československu se po roce 1948 demonstrovala pouze, při různých oficiálních příležitostech, jednota lidu s komunistickou stranou. V průběhu 80. let se však v Praze konaly demonstrace komunistickou stranou neorganizované a tudíž nelegální. Většinou u příležitosti výročí 21. srpna 1968, výročí vzniku republiky 28. října 1918 nebo výročí Palachova činu. O většině z nich se občané z oficiálních sdělovacích prostředků nedozvěděli. Později maximálně zmínka o ztroskotancích, kteří narušili veřejný pořádek. Problémy existují, ale ty komunistická strana řeší.

Ti, kteří poslouchali západní rozhlasové stanice věděli víc. A večer 17.11.1989 věděli, že tato páteční demonstrace byla jiná. Nešlo jen o zásah vodními děly a průběžné zatýkání. Nyní byla použita hrubá síla proti mladým lidem.

Večer již nebyl 17. listopad 1989 obyčejným dnem. Ve veřejnosti se cosi hnulo. Vždyť tentokrát bili naše děti. Snad poslední kapka přetekla a události dostaly rychlý spád. Ke studentům se přidali herci a postupně všechny vrstvy společnosti. Dokonce i dělníci. Na konci byly svobodné volby a změna společenského systému. A dlouhá cesta před námi….

Během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Pro svůj nenásilný charakter se tato revoluce označuje jako „sametová revoluce“. Ačkoliv nebylo pro převzetí moci použíto násilí, výsledkem byla hluboká, revoluční, celospolečenská změna.

Jan Urban, mluvčí Občasnkého fóra:

„Já jsem tu dobu zažil, vím, jak snadné je zlomit člověka. A nemám problém s člověkem, který mi po té době řekne: Promiň, já jsem měl strach, zlomili mě, omlouvám se. Ale mám problém s člověkem, který předstírá, že se narodil, když mu bylo čtyřicet, před tím neexistoval, a teď je velký pravičák nebo cokoli se momentálně hodí, aby byl nahoře. A to je ten český problém, že tady je důležité být nahoře za každou cenu, jenomže takhle ten národ nemůže vytvářet slušné dějiny.“